Proč se vlastně bojíme islámu?

Z jedné strany se na nás řítí tvrzení, že islám je mírumilovný a slučitelný s naší evropskou civilizací, z druhé strany slyšíme, že muslimové jsou jenom teroristé a soužití s nimi není možné. Jak to vidím já?  

Islám stejně jako křesťanství vychází z víry v jediného boha. Paradoxně obě víry věří dokonce ve stejného boha, tak proč se nedokážou křesťané a muslimové shodnout na podmínkách, za kterých by spolu žili bez sporů a napětí? Myslím, že důvodem je historický vývoj a pohled věřících na úlohu boha v jejich životě.

Křesťanství, jak ho známe z historie, se asi dost podstatně lišilo od představy, kterou měl Ježíš, opovrhující pozemskými statky. Své učedníky vedl k milosrdenství a k lásce k ostatním. Těm, kteří se budou držet božích přikázání, sliboval po smrti boží království, ale nevedl je k tomu, aby opovrhovali pozemským životem. Naopak pozemský život měl  dodržováním božích přikázání sloužit k zajištění božího království v posmrtném životě. V Novém zákoně nenajdeme ani slovo o tom, že by se křesťanství mělo šířit násilím. (Starý zákon je předkřesťanský. To je jen poznámka pro ty, kteří tvrdí, že Bible je plná násilí. Ano, ve Starém zákoně je popisováno i násilí, ale je to hlavně popis předcházejících událostí, které dnes jen těžko můžeme ověřit.)

S rozšiřováním křesťanství došlo postupně i k rozvoji církve, jejíž vznik byl v počátcích jistě míněn jako nástroj pro zachování odkazu Ježíše. Ale jak už to bývá, s rostoucím vlivem dochází i k růstu ambicí a hlavně k získání pocitu, že moje pravda je ta jediná a správná. Nepřipomíná Vám to současnou situaci s politickou reprezentací?

V době, kdy křesťanská církev získávala stále větší vliv, se velmi odklonila od původní myšlenky křesťanství a v té době také docházelo k jeho násilnému šíření, se kterým by Ježíš určitě nesouhlasil. Došlo i k rozkolům v samotné církvi, která se postupně rozpadla na pravoslavnou, katolickou, dále pak na evangelickou atd... Jednotlivé křesťanské církve proti sobě bojovali, intrikovali, ve jménu boha zabíjeli ostatní křesťany. Všichni tuto historii známe a není potřeba ji tady podrobně popisovat. I křesťanství má za sebou krvavou historii, která není zrovna chvályhodná.

Naštěstí s příchodem osvícenectví se začal prosazovat lidský rozum a návrat k původním myšlenkám Ježíšova pojetí křesťanství. V souvislosti s tím došlo i ve většině křesťanských států k odluce církve od státu, což bylo správné řešení. Můžeme tedy říct, že v současné době je křesťanství osobní věcí každého jednotlivce a křesťané tolerují i další náboženství. Nikdo není nucen ke křesťanství konvertovat a demokratické státy do praktikování jednotlivých náboženství nezasahují.

Na rozdíl od toho islám vznikal v době, kdy křesťanská církev již svou mocí ovládala státy a politiku. Byla tedy vzorem, jak pomocí náboženství ovládat světskou moc. Korán již tedy není pouhým náboženským učením, ale má v sobě zabudované i prosazování státní moci. V tom se podstatně liší od Nového zákona. Prorok byl nepochybně schopným státníkem a politikem, a proto do nového učení zařadil i podřízenost člověka boží moci, která je v islámu reprezentována státním zřízením. Nemohl ovšem předpokládat to, že po jeho smrti se islám rozpadne na dvě odnože -  sunitskou a šíítskou, které mezi sebou začaly soupeřit o moc. Stejný rozpad prodělala i křesťanská církev. Ovšem křesťanské církve již tento rozpad překlenuly a v současné době proti sobě nebojují.

Myslím, že problém současného islámu je především v soupeření těchto dvou odnoží mezi sebou a v nahlížení na postavení islámu jak vůči ostatním náboženstvím, tak vůči samotným věřícím muslimům. Protože nerad diskutuji o něčem, o čem toho sám příliš nevím, koupil jsem si korán v češtině a celý ho přečetl. Musím tedy zkonstatovat, že v koránu je skutečně nabádáno k šíření islámu jakýmkoliv způsobem včetně násilí. Postavení ženy je v něm upraveno podřadným způsobem, postavení jiných náboženství rovněž. Islám je prohlašován nadřazeným vůči všemu a má být zdrojem i státní moci a zákonů.

Teď si asi říkáte, že to jsem tedy objevil Ameriku. Samozřejmě tyhle věci jsou známé, ale mě jde spíše o to, jak je máme vnímat ve vztahu k současným imigrantům. Určitě všichni muslimové nejsou zlí, chápu i to, že někteří z nich skutečně utíkají před hrůzami války. Ale pro nás Evropany z toho vyplývá nebezpečí, že svoje problémy, které vznikají ze soupeření sunitské a šíítské odnože islámu, přenesou i k nám.  Dalším nebezpečím je, že dokud muslimové sami nepřestanou lpět na tom, že islám je nadřazený ostatním náboženstvím a že má být zdrojem legislativy, těžko dojde ke shodě se současnou demokracií.  Sami představitelé různých muslimských uskupení říkají, že demokracie je neslučitelná s islámem. My Evropané těžko dokážeme posoudit, kdo z muslimů je muslimem jenom proto, že se jím narodil a bez problémů se dokáže přizpůsobit evropským podmínkám včetně respektování sekulárních zákonů a kdo je muslimem, který bude prosazovat zavádění muslimských zvyklostí včetně práva šaría.

Bohužel současná situace ukazuje, že ne zrovna malá skupina muslimů v Evropě včetně těch, kteří tady již žijí dlouhou dobu, se nechce vzdát nadřazenosti islámu. Prosazování halal jídla např. ve školních jídelnách v Anglii je jen špička ledovce. Víra by měla skutečně měla být jen osobní věcí jednotlivce. V době, kdy jsem žil jako vegetarián a přitom jsem chodil do vysokoškolské menzy, jsem si prostě maso nevzal a jedl jsem jen přílohy. Ani by mne nenapadlo, že bych kvůli svému přesvědčení nutil menzu k podávání jen bezmasých jídel.

Současná politická garnitura v Evropě však není schopná jasně říct, že v Evropě může žít jen ten, kdo respektuje její pravidla, která už jsou historicky daná a my normální lidé je nechceme měnit. Pokud k tomu ale nedojde, je to jen odpovědnost politiků, že normální, slušní otcové od rodin se začnou radikalizovat a až naštvanost dosáhne vrcholu, stačí, aby se objevil charismatický muž a řekl: "A dost!" Všichni ti normální lidé se pak zvednou a půjdou za ním. A jejich vztek se obrátí proti všem nepůvodním obyvatelům Evropy, bez ohledu na to, jak se chovají.  Politici nás nabádají, abychom se nenechali vyprovokovat k nenávisti. Ale jsou to právě oni, kdo nás do náruče nenávisti ženou svojí nečinností.

Na závěr k té původní myšlence, zda se máme islámu bát nebo ne. To záleží hlavně na představitelích islámu. Dokud jasně nevystoupí s tím, že respektují evropské hodnoty a principy, svobodu vyznání,  že nebudou prosazovat islámské právo a hlavně dokud nezačnou sami aktivně postupovat proti islámským radikálům třeba tím, že je budou sami vyhledávat a předávat policii, těžko můžeme říct, že pro nás islám nebezpečím není. Myslím si, že k tomu ale islám potřebuje projít nějakou "renesancí" jako křesťanství. Představitelé islámu by museli dospět k tomu, že jeho praktikování způsobem, jaký byl stanoven Mohamedem v 7. století je neslučitelný se současnou dobou. S ohledem na poslední události ve světě se mi však nezdá, že by tato renesance již začala.

Pro ty, kteří si chtějí dozvědět se něco více o myšlení muslimů, doporučuji knihu autora Ibn Warraq "Proč nejsem muslimem."